Vilda Banič (Willy)
Kliďas se smrtící nahrávkou
Spolehlivý obránce první pětky, který není vidět svými nehokejovými výstřelky, ale svoji statistikou. Je nejlépe nahrávajícím hráčem týmu, s jedenácti nahrávkami, a třetí v kanadském bodování se čtrnácti body – Viliam Banič (* 18. listopadu 1974).
S ledním hokejem začal relativně pozdě, až v páté třídě. Do té doby chodil na judo a na box. Prvním hokejovým klubem bylo ČLTK Praha. „Tenkrát přišla mamina a zeptala se mě, zda nechci hrát hokej. Souhlasil jsem. Přišel jsem na první trénink a viděl jsem Doudyse (Tomáš Douda – pozn. autor), což byl můj spolužák z jedné lavice základní školy. Koukal jsem na něj a řekl, když on může hrát hokej, tak já taky (smích). Za rok jsme spolu nastupovali v první pětce a náš hokejový život je skoro stejný. V té době hrávalo ČLTK prim. Hráli jsme nejvyšší soutěže žáků, dorostenců i juniorů. Bojovali o republikové tituly.“
Po skončení mládežnického věku přišel povinný nástup na vojnu. „Villyho“ si vybral Tábor, který hrával I. ligu. Dlouho tam ale nevydržel. „Byli jsme mladí a udělali průser. Zašli jsme na dvě a skončili v zahrádce nějakého plukovníka, kde jsme mu vyplenili rajčata, jahody a další ovoce a zeleninu. Odezva byla okamžitá, převelení do II. ligy do Mělníka, kde jsem vojnu dokončil (smích).“
Hned po „vojákování“ přišla nabídka z Chomutova. „Byla to moje zatím nejlepší štace. V Chomutově jsem byl tři roky a hokej tam dělat umějí. Vynikající parta, dobrá soutěž a kvalitní zázemí. Moc rád na toto období vzpomínám. Z Chomutova jsem šel do Kralup, kde se také ještě hrála I. liga. Následoval přesun do Neratovic, což bylo o soutěž méně, ale po delší době jsme se znovu potkali s Doudysem. Poté mě ale pracovní povinnosti vrátily do Prahy, a tak jsem šel na Hvězdu a posléze na Kobru.“
V Rakovníku se objevil před rokem, když přišel z druholigových Řisut, kde hrál s Mádlem a Gardoněm. „Za všechno může Rambo (Libor Rambousek – pozn. autor), který mě oslovil s tím, že bychom si ještě mohli zahrát spolu. Hráli jsme totiž spolu již v dresu Kralup a Neratovic. Neváhal jsem ani chvilku. V Rakovníku je výborné zázemí a hlavně parta. Bez party kolektivní sport dělat nejde. Teď jen dotáhnout dobře rozjetou sezónu do úspěšného konce. Byl by to asi ten nejkrásnější dárek pro manažera rakovnického hokeje Milana Kotála, který pro tento sport dělá maximum. Kdyby se povedla II. liga, tak bych si ji ještě rád zahrál, ale bez tréninku takovou soutěž hrát nelze. Stejně tak nelze dělat žádný sport bez podpory rodiny a hlavně manželky, které bych tímto rád poděkoval za trpělivost.“
David Svoboda